Domýšlivý zajíc

Za sedmero smrky a sedmero pařezy žila zaječí rodinka. Byla hodně veliká a měla spoustu mláďat. Malí zajíčci rostli a skotačili. Soupeřili mezi sebou ve všech disciplínách. Byl mezi nimi jeden, který byl velmi šikovný a nadaný. Vyhrával každou soutěž. V každém závodě byl vždy první a neporažený. Začal proto závodit s ostatními zvířátky v lese. Vyzval k závodu lišku, vlka, medvěda a nad každým zvítězil. Sláva a vlastní pýcha ho zaslepila tak moc, že se ke všem ostatním zvířátkům začal chovat ošklivě. Jako by on sám byl králem lesa a všichni ostatní byli “nicky”. Na druhé straně lesa žila v poklidné části starší želva. Byla moudrá a ve svém dlouhém životě toho hodně zažila. Zajícova domýšlivost byla tak veliká, až se to jeho chování rozneslo po celém velkém lese k moudré želvě. Jednoho dne, když želva viděla nešťastná a mrzutá zvířátka v lese, si řekla, že s tím něco udělá. Vydala se tedy navštívit zajíce, který sužoval celý les. Pro želvu to byla dlouhá pouť, protože její nožičky byly krátké a neuměla skákat. Jednoho dne došla až k samotnému zajíci, který už nemohl najít soupeře, kterého by zesměšnil. Želva přistoupila a zvolala: „Vyzívám tě na závod. Pokud se nebojíš, že prohraješ.“ Zajíc se začal smát tak moc, až se popadal za břicho. „Ty mě chceš vyzvat na závod“ vždyť seš ta nejpomalejší želva v celém lese. “No dobrá tedy” souhlasil zajíc a povídá: „Vyber si trasu, kterou zvládneš.“ Porazím tě naprosto v každém závodě. Želva tedy naplánovala 5 koleček po rovném terénu kolem větší mýtinky. Zajíc se jenom zasmál a povídá: „To je jako nic. To není žádný závod. Co si dát deset koleček? To by ale asi tvoje malé nožičky nezvládli” vysmíval se želvě. „Dobrá, souhlasím“ prohlásila želva a bylo ujednáno. Následující ráno se sešli na startovní čáře. Závod vyvolal velký zájem všech zvířátek v okolí a ta se sešla kolem mýtinky, aby se podívala na tak zvláštní závod. „3, 2, 1, start!“ bylo odstartováno a zajíc vyrazil kupředu. Nabral tak rychlé tempo, že želvu předběhl už v prvním kole a smál se při tom. Želva šla svým vlastním tempem a nebyla na ní vidět žádná únava. Zajíc cestou zastavoval a ukazoval všem kolem, jak je nejlepší a všechno zvládne. Ani nepostřehl, kolikrát ho želva po cestě předběhla. Občas proběhl kolem želvy tak rychle, že jí malém odfoukl z cesty. Byl si svojí výhrou tak moc jistý, až přestal sledovat, kolik koleček už odběhl a kolik koleček zvládla želva. Tu najednou zazněl cílový gong a všechna zvířátka začala radostně skandovat „Sláva vítězi!“ Zajíc se zarazil a nechápal, co se děje a proč jsou všechna zvířátka tak veselá. Najednou zjistil, že svojí domýšlivostí poprvé ve svém životě prohrál závod, a to ještě k tomu s tou nejpomalejší želvou v lese. Zajíc se styděl za svoji porážku. Žádné zvířátko v lese se mu ale nezačalo vysmívat, ani se k němu chovat škaredě tak, jak to dělával on ostatním. Ten den si uvědomil, jak od něj jeho chování bylo ošklivé a omluvil se všem, kterým se dříve vysmíval. Od té doby se zajíc nad nikým nepovyšoval a začal pomáhat ostatním zvířátkům v lese, aby byla spokojená. Když závodil, tak už jenom pro radost a pobavení ostatních.