Bratři jak se patří

Bylo nebylo, v jedné rodince se narodil klouček jménem Adámek. Byl to čipera, který se od mala zajímal o všechno kolem sebe. Měl u dědečka s babičkou psího jezevčího kamaráda jménem Fufík. Byl to stejný neposeda jako Adámek. Po každé, když byl s rodiči na návštěvě u babičky a dědy, tak utíkal po louce s Fufíkem a hrál na honěnou. Někdy se schoval za hromádku sena, aby ho Fufík hledal. Když byly Adámkovi dva roky, tak se mu narodil bráška Ondrášek. Nemohl se dočkat, až bude bráška starší a budou si spolu hrát. Malý Ondra však rostl jako z vody. Netrvalo dlouho a staršího brášku dorostl. Hrávali si a pošťuchovali se, jak jen to bratři umí. Jednoho dne je maminka s dědečkem vzali s sebou podívat se na fotbalový zápas. Bráchové byli nadšení a okouzlení, jak hráči běhají po hřišti a snaží se dát gól do branky protihráče. Když přijeli domů, tak tatínkovi vyprávěli, co viděli a že by toužili po tom být jednou tak dobří, jako ti fotbalisti na zápase. Tatínek když viděl, jak jsou kluci zapálení do fotbalu, tak jim za domkem postavil fotbalové branky a začal s nimi hrát. Bráchové hráli skoro každý den, ale i přesto, že s nimi hráli i jejich psí kamarádi, tak to pořád nebylo ono. Maminka se tedy rozhodla, když viděla, s jakým zápalem kluci spolu soupeří, je přihlásit do místního fotbalového družstva. Bráchové byli nadšení, když přišli na velké hřiště a mohli být součástí fotbalového družstva. Adam a Ondra byli jako dva nerozluční parťáci. Stáli jeden za druhým, i když se při tréninku někdy museli postavit proti sobě jako soupeři. Netrvalo dlouho a oba bratři byli tak dobří, že postoupili do vyššího družstva a začali hrát zápasy proti ostatním městům. Celá rodina je podporovala a fandila pokaždé, když hráli nějaký zápas. Někdy se však stalo, že bratři začali soupeřit mezi sebou o to, kdo je lepší. Jednou vyhrával Adam, jindy zase Ondra. Jednoho dne však spolu soupeřili tak hodně, až se stalo, že nikdo z nich nevyhrál a bratři se spolu hodně pohádali a přestali se spolu bavit. Byli na sebe tak moc rozzlobení, až to nebylo hezký, a rodiče z toho byli smutní. Začali se starat každý sám o sebe a přestalo je zajímat, co trápí toho druhého. Jednoho dne byl tatínek na procházce s jejich pejsky, když najednou z houští vyskočila srnka. Pejsci se instinktivně rozběhli za srnkou a tatínka na volání vůbec neposlouchali. Když se tatínek vrátil domů a řekl, co se stalo, tak oba bratři dostali strach a obávali se, aby byli jejich kamarádi v pořádku. Oba vyrazili ven a začali hledat svoje psí kamarády. Začalo se stmívat a nikde nikdo. Tu náhle uslyšeli štěkat svoje kamarády, kteří zůstali uvěznění v hustém keři. Adam s Ondrou spojili síly a vysvobodili uvězněné kamarády. Zároveň si uvědomili, jak malicherné byly jejich vzájemné rozepře a slíbili si, že se už hádat nebudou a budou držet spolu, ať se děje, co se děje. Od té doby z nich byli ti nejlepší bratři na světě, kteří při sobě vždy stojí a vzájemně si pomáhají.